Jak dlouho se musím snažit ?
Ano, čteme to na sloupech vylepené, když se vracíme večer domů a stojíme na zastávce. Čas se pomalu vleče a koukáme na....třeba přímý žák učitele Sri Chinmoye vás zasvětí do umění nalézt vnitřní klid, sám už medituje celých třicet let a uvědomuje si věci, které...no uvidíte sami, stačí jen vytrvat těch pár let, či desítek.
Co třeba zkusit jógu, oslovuje nás další indický učitel na plakátu. Začneme zlehka fyzickým cvičením, přimícháme trochu východní filosofie, zpočátku jen na ochutnávku, abychom se nelekli, ale přitom nám byla poodkryta říše fantazií, která nás chytne jako Pán prstenů od Tolkiena.
A dál cvičíme, nejíme maso ani vejce, nepijeme alkohol a po roce či dvou dostaneme démonickou vstupenku do dalšího levelu jógy (osobní mantru, způsobující kontakt se zaručeně „přátelským“ božstvem). A jdeme dál, neúspěchy v osobním životě jsou přičítány čištění karmy. Východní filosofie má jedno lákadlo, a to jsou budoucí životy, na takový špek už skočilo mnoho nevinných lidí, kteří hledali pravdu. Pocit nenaplnění, který nás všechny provází životem odkládá do příštího života, zkrátka se lidem řekne, že usilují o nirvánu a že je to možné. Prý už toho někdo dosáhl, ale není možné se ho moc ptát, jaké to je, a co pro to udělat, protože vypadá dost nepřítomně. Hledal jsem to Něco celý život a pořád jako bych se honil za snem, člověk by si na to časem i zvykl, někdy vám je fajn, ale to i bez hledání je někdy fajn.
Taky jsem prosil Boha o milost, otevřel jsem se duchovním bytostem, které vymysleli příběh o tom, jak jsem v „minulých životech“ lidem škodil a pocity, přes které démoni působí, mě skoro rozložili. Tak jsem prosil a prosil, byl na cestě a doufal, že jednou....
Jak dlouho se musím snažit ? Tahle otázka je snad za každým duchovním směrem a náboženstvím. Ironií je, že tahle otázka nevychází z reality. Je to podvod. I když teď odpadá příležitost si něco zasloužit vlastním úsilím.
Rozhodl jsem se se vším praštit, se vším, v čem jsem dřív hledal poznání, jak svět funguje, a jak do něj zapadám já. Tisíce knih a učitelů, už jsem prostě nemohl, a kde je pravda ? Snad ne u Ježíše ? Dva tisíce let stará kniha, ušláplé jeptišky, fanatická církev, s tím na mě nechoďte ! Nuda, nuda,....dva tisíce let se nehli z místa, chápete to ? Ten Ježíš, to ještě možná, ale to už je dávno, mám toho chlapa vlastně docela rád, ale co mě může naučit kniha, která o něm píše, jak proměnil vodu ve víno ?
A pak po nějakém čase jsem začal mít takové nenápadné vnuknutí, že bych se měl s tou Biblí teda seznámit, abych ty křesťany všechny setřel, ale ono to nešlo. Stejně jako se mi zdálo, že oni jsou fanaticky posedlí Biblí, já začal být fanatický proti ní.
Upřímně, o Bibli mi nešlo, ale přátelé mi říkali, že je možné Ježíše poznat, že je možné být s ním.
Došlo mi, že čtením to asi nepůjde, hlavně když tam bylo všechno jinak, než bych já sám tipoval a chtěl. Ale začalo ve mně sílit přání to zkusit, poznat Ho.
A já zaklepal, nebo spíš ho pozval k sobě a On přišel.
Najednou jsem pochopil, že je to obráceně, nejdřív přijde Bůh a dotkne se vás a pak vás jeho Duch začne měnit, protože ho znáte, milujete, a chcete být jako On.
Je to opačná cesta, než „být hodný“ rok, deset let, deset životů a čekat, že možná někdy.....
Stačí přistoupit k Bohu tak jak jsme, bez nutnosti se nejdřív očistit.
